| |
|
|
|
|
| |
|
|
Ženáči
ve válce… (aneb Bosnatour ’98) - první díl
|
|
| |
|
Bosna
a Hercegovina, Republika Srbská, 27.6 – 6.7.1998
Jak
to viděl, zažil a zaznamenal Davy (David Mikuš). |
Na
začátku byl jeden sen, potom možná jeden plán, a nakonec realita.
Pojedeme koncertovat do Bosny, anebo snad do války ?
MUDr. Milan Moskala pracuje už 2 roky v Bosně a Hercegovině ve vládním projektu
v pojízdné zubařské ambulanci, která je umístěna na podvozku naší známé Liazky.
Má zde vybavenou kompletně celou zubní ordinaci. Spolu s ním pracuje jeho manželka
Eva jako sestra a mají tam sebou i svou 7-letou dcerku Gábinku a řidiče „náklaďáku“
pana Klaputa z Dětmarovic. Ale protože nespravují jenom zuby, ale také lidské
duše, přišel s nápadem uspořádat koncertní turné po celé BIH. Tolik k úvodu
a nyní se pojďme podívat jak to všechno bylo. |
|
|
| |
|
|
| |
|
Je
21:15 hodin a skupina Ženáči se vydává na turné obklopené otazníky,
zavánějící dobrodružstvím, obavami, zvědavostí a dobrou společností.
Vyjíždíme večer, abychom mohli druhý den v neděli hrát na svém
prvním koncertě na české bázi SFOR pro naše vojáky. Máme času
dost a tak autobus, který jsme si na celé turné pronajali od
ČSAD Havířov, jede v pohodě a my spíme různě na sedadlech, pod
nimi, anebo na podlaze a svěřujeme se do rukou šoférů profesionálů. |
|
|
|
|
Blíží
se první hranice (jeli jsme po trase Slovensko, Maďarsko,
Chorvatsko a Bosna) a taky první zdržení. Problém není
v tom, že jedeme pod záštitou humanitární nadace ADRA
,ale vezeme s sebou celou hudební aparaturu a celníci
mají problémy. A tak čekáme, i když naše doklady jsou
v pořádku. Konečně jedeme. Probouzím se před hraničním
přechodem Medveďov s Maďarskem a celá procedura se opakuje,
inu celník je pán. V 7:00 míjíme Balaton a vycházející
sluníčko nás láká alespoň nohu omočit, ale musíme jet
dál. To už většina z nás nespí a řeší cestu různě. Někdo
diskutuje o politice, někdo o celnících, někdo o životě,
někdo kouká z okna…V 8:30 jsme na hranicích s Chorvatskem.
Čím více projíždíme hranic, tím měně máme problémů s
odbavením. Je to zajímavý jev. Čekali jsme pravý opak..Projíždíme
Chorvatskem a blížíme se pomalu k hraničnímu přechodu
pro jednotky SFOR, kde nás mají vyzvednout vojáci. Krajina
začíná připomínat smutné události z války. První vypálené
domy vypadají docela hrůzostrašně, ale časem se na to
dá zvyknout. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
To
už nejsou jenom domy, ale celé vesnice v pohraničí. Je 13:30
a my máme ještě jednu a půl hodiny času k překročení hranic a
tak zastavujeme u krásné široké řeky. Je vedro tak minimálně
35 stupňů a z klimatizované karosy je alternativou pouze voda.
Nikdo nemá odvahu a tak „staří“ trampové Střevák, Šaman a já
jdeme na to. Voda je nádherně chladná a má docela silný proud.
Po nádherném osvěžení se později dovídáme, že tam je všude plno
min. Inu, kdo z vás se koupal v zaminované řece, saláti ??? Ale
když to domyslíme do konce…Přesně ve 14:00 jsme na hranicích.
A armáda právě přijíždí. Už se na vás všichni těší, dovídáme
se posléze. Jenomže, i když je SFOR suverénně nejvyšší nadřazená
složka nad všemi instancemi v celé bývalé Jugoslávii, náš major
má problémy. Neměl začít diskutovat o tom, jestli můžeme jet
anebo ne, ale rovnou to nařídit místním policajtům. Ti ho však
odmítli a my musíme na jiný přechod..Ještě nám špatně poradili
a my končíme na úzké cestě před dalším strženým mostem.Takže
se musíme vracet. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Jak
to dopadne s naším koncertem? Celou dobu se pohybujeme, aniž
to tušíme, v silně zaminované oblasti. Musíme najet asi 200
km navíc. Jak to unese naše „pokladna“, když se musí za každý
kilometr tvrdě platit? Hranice s Bosnou projíždíme skoro bez
problémů, ale čas našeho koncertu je nenávratně pryč. Mrzí
to nejen nás, ale i vojáky, kterých bylo na koncert nachystáno
hodně. Je 22:15 a my projíždíme bránou naší základny v Ljubiji.
Vojáci se o nás postarali dokonale. Jíme v důstojnické jídelně,
spíme „na bidle“, a máme normální záchody a hlavně sprchu !!
Starají se o nás velice příjemní lidé. Ještě se domlouváme
s „naším“ panem majorem na tom, že koncert uděláme v náhradním
termínu ve středu večer místo nejistě naplánovaného koncertu
v Bosenské Gradišce.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Do
růžova vyspaní na vojenských postelích nejvyššího čs. velitelství
v Bosně, kde se jen tak někdo nedostane, i novináři by za to
dali „majlant“, přicházíme v 8:15 na snídani do důstojnické
jídelny. Nejen, že si můžeme vybrat co chceme, včetně českého
chleba, ještě můžeme sledovat zprávy na ČT1, které chytají
vojáci přes satelit. Inu vojenská technika na nejvyšší úrovni.
Fajnšmekři by koukali, co tam všechno armáda měla za vybavení.
Na snídani domlouváme další plán na dnešní den a v 9:00 nás
čeká ten „náš“ pan major ve štábní zasedací místnosti, abychom
si popovídali o tom, oč tady v Bosně vlastně šlo. Byla to válka
tří náboženství: pravoslavného, muslimského a katolického vyznání
– všichni se na konfliktu podíleli stejnou měrou, a všichni
se vymlouvají na ty druhé. Nebylo více či méně utlačovaných
a všichni si ta svá území etnicky vyčistili. Vyhnali „ty druhé“,
pak jim vyrabovali dům a nakonec ho vyhodili do povětří, aby
se dotyční už nemohli vrátit. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Odjíždíme
do Priedoru. Je to město asi o 30 000 obyvatelích. Máme celé
dopoledne na prohlídku města. Město sice není rozstříleno, ale
tu a tam vidíme stopy války, včetně toho, že se tady jako v celé
Bosně topí i v paneláku dřevem, či ho používají k vaření. Infrastruktura
nefunguje, pouze voda a elektřina - pokud není v problémech.
V největším místním obchodním domě jsme si svorně připomněli
ten vtip, ve kterém se mluví něco o „čum na háky"….Naší
namlsaní a věčně nespokojení občané by se sem měli alespoň na
dva dny podívat a hned by je přešly řeči o takové či onaké vládě.
Už jsme zapomněli na komunismus, a to dřívější „Jugoška“ byla
pro nás západ!!! Jedna věc nám bije do očí. Přesto, že jsou lidé
bez práce, nikdo tady nemá ani snahu něco dělat, tržiště je plné
jídla a spotřebního zboží, a všichni vysedávají a vykuřují americké
cigarety, popíjejí kafe či pivo a tváří se spokojeně. Pro zajímavost
: důchod je cca 30 DM, plat tak 100 až 200 DM a jeden chleba
stojí 1 DM. Jak to dělají,jsme nezjistili. Když se posléze scházíme
ve sboru na oběd, až nám zraky přechází co všechno naše sestry
dokázaly nachystat. Po obědě odjíždíme do Kozarce, malé vesnice,
kterou Srbové totálně vypálili, protože zde žili muslimové a
teď se za to stydí, protože byli nuceni v místní škole vybudovat
uprchlický tábor pro své vlastní spoluobčany vyhnané z jiného
místa Bosny. Milanova Liazka stojí před školou a před ní spousta
lidí, kteří mají svůj chrup v dezolátním stavu. Od rána oba pracují
naplno v 38 stupňovém vedru bez klimatizace. Dělají 60-70 pacientů
denně. Je až nepochopitelné, jak to mohou dokázat. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Ve vestibulu
školy zatím zvukaři a bedňáci rozbalují aparaturu. Jdu se taky
nachystat, ať všechno klape. Koncert je pro tyhle lidi asi
jediné rozptýlení za dlouhou dobu svého pobytu tady. Objevujeme
zvláštní jev. Jsou tady starší lidé a hromada dětí, nejspíše
sirotků. Na válku doplatila svým životem převážně střední generace.
Jana vytahuje po koncertě krabici s dárky pro děti, ale ještě
ji ani nestačila položit na zem a už se na ni děti sesypaly
jak kobylky. V mžiku byly dárky pryč a to jich bylo docela
hodně. Kdoví, kdy jim naposledy někdo koupil hračky. Ještě,
že máme u nás ve školách dost dětí, ochotných podělit se s
kamarády, kteří se nemají tak dobře jako ony.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Odjíždíme
zpět do Priedoru, kde jsme se setkali s mladými lidmi ze školy
z Country Life. Jsou tady čtyři a pracují v projektu Adry. Navštěvují
starši nemocné lidi. Pomáhají jim nejen masážemi a rehabilitacemi
či cvičením, ale i dobrým slovem vracet chuť do života. Roman
z Bratislavy a Lidka z Hradce s námi absolvují část našeho turné
a několik koncertů. I pro ně to je setkání s „domovinou“. Do
Pozoriště (divadla) v Priedoru se začínají scházet první lidé.
Kolik jich asi přijde ? Plakátů na náš koncert jsme viděli obrovské
množství na každém rohu. Pro místní sbor je to jeden z mála způsobů,
jak mohou pracovat. Jenomže zrovna se hraje fotbal Yu – Ned a
lidé asi skončí u televizorů. Nakonec se sešlo docela hodně lidí,
i když sál měl ještě rezervy. Na velikém plátně promítal „bedňák“
Honza texty našich písniček přeložených do srbochorvatštiny a
náš překladatel Dragan Rakič, který má manželku Češku a žil u
nás 8 let, překládá Zbyškovi průvodní slovo. Je tady vynikající
akustika a dokazuje to fakt, že když nám těsně před koncem vypadne
proud a v sále je naprostá tma, takže se zpívá bez aparatury,
je perfektně slyšet. Není sál jako sál, tenhle byl nejlepší.
Večer se vracíme zpátky na bázi na večeři a každý se těší na
sprchu a postel, máme toho dost. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
